Vlasta Hillebrandová
Maria Montessori svým soustavným pozorování zjistila, že existuje jakási vnitřní vrozená síla, která dítě pohání. Je to určitá nutkavost projevit se, být v kontaktu s prostředím a učit se. Vnitřní učitel pak tomuto dění dává směr. Dítě vlastně velmi dobře ví, co je pro něj v danou dobu to nejlepší. Přesně ví, co chce a co potřebuje. Jeho vnitřní učitel ho vede v souladu s fyzickými, psychickými a dalšími lidskými tendencemi. Bohužel v praxi pozorujeme, že tento vrozený dar se kamsi schoval, vytratil. Zdá se, že přemíra snahy ze strany dospělých dítě vést, rozhodovat za něj, neumožnit mu opakování činností podle jeho chuti a potřeb, aplikovat frontální učení a nucení do činností, které dítě nechce, vede u něj k apatii. Takové dítě neví, kam směřovat, co dělat, pokud není druhými baveno. Vzdalo se samo sebe a pouze čeká na pokyny a na vedení dospělými. Dá se to napravit a vrátit dítěti jeho moc a vzkřísit vnitřního učitele? Odpověď je příznivá. Připravený průvodce musí začít…
